Dlouhá cesta nazpátek (z práce kurátorů)

Přijměte, prosím, pozvání na besedu v oddělení sociální prevence a sociálně právní ochrany dětí a mládeže Úřadu městské části Praha 12, kde pracují kurátorky paní JUDr. Jana Jochová a paní Ing. Martina Porkertová ...

Pamatuji si, že tehdy jsem měla radost: Dvacátého listopadu 1989 přijalo Valné shromáždění OSN Úmluvu o právech dítěte, dokument otevřený k podpisu všem státním útvarům. Už 30. září 1990 byl v New Yorku podepsán jménem našeho státu – České a Slovenské Federativní Republiky. Jako samozřejmost. Vzpomínám, co, jak zkresleně a kde jsem se do té doby mohla dozvědět o podobných dokumentech. Co jsem aktuálně věděla o tom, že slušný svět se ochranou dětských práv zabýval mnohem dřív, například potřeba zvláštní péče o dítě byla zakotvena už v Ženevské deklaraci z roku 1924 a na ni navázala Deklarace práv dítěte, přijatá Valným shromážděním OSN 20. listopadu 1959… Ale zpět do současnosti. Úmluva o právech dítěte u nás vstoupila v platnost před třinácti roky, 6. února 1991, patnáct měsíců po jejím přijetí OSN, běžný administrativní postup. A to je dobře. Historický vývoj problematiky však sledovat nebudeme, setrváme v naší současnosti. Nejlíp ji známe.

Přijměte, prosím, pozvání na besedu v oddělení sociální prevence a sociálně právní ochrany dětí a mládeže Úřadu městské části Praha 12, kde pracují kurátorky paní JUDr. Jana Jochová a paní Ing. Martina Porkertová.

Úřad je tu pro občany, tedy i pro děti a mladistvé

Na počátku letošního roku Odbor sociálních věcí a zdravotnictví ÚMČ Praha 12 vydal letáček pro občany, úřady a instituce (text v rámečku), tedy pro školy, dětské a dorostové lékaře, policisty, zájmové organizace, například sportovní. Občan tedy ví, proč tu jste a co poskytujete. Pojďme hovořit o tom, jak k vám děti a mladí lidé přijdou.

J.J.: Řešíme jednak výchovné problémy, jednak ty, které se týkají trestné činnosti. Ne vždy rodiny i děti naši nabízenou spolupráci vítají, často mají pocit, že je obtěžujeme. To většinou rodiny dysfunkční. Příčin nedobrých vztahů dětí a rodičů je mnoho, nechci uvádět jednotlivé konkrétní případy, obecně jde o vztahy pokroucené, až bych řekla patologické. Nemusí to vždy být alkoholismus, násilnická povaha nebo surovosti dospělých. Často je to neschopnost rodičů, jejich nezralost. Třeba i oni sami vyšli z prostředí, které nebylo optimální a svá traumata nesou dál, do svých rodin. Pak tu také může být určitá dispozice dítěte a neschopnost rodiny se s tím vyrovnat. Postup je zhruba takový: dostaneme informaci, že dítě má problémy, začneme zjišťovat zdroj problémů, zda je to samotné dítě – zde stačí málo, například lehká mozková dysfunkce, nebo zda je rodinná konstelace taková, že dítě se nemůže zařadit, například je z předchozího manželství jednoho z rodičů a nová rodina ho neakceptuje. A jsou i velmi těžké situace, kdy je v rodině alkoholismus, drogy u jednoho či dokonce obou rodičů.

M.P.: Rodinu už obvykle zná sociální pracovnice, rodiče se například bouřlivě rozvádějí nebo je tu jiná vážná krize, často dlouhodobá, a sociální pracovnice dospělým pomáhá, radí, směruje je tak, aby děti mohly zůstat v rodině a nemusely být odebrány a umístěny v náhradní péči. Netvrdím, že rodiče své děti nemilují, naopak, ale v konfliktních situacích jsou často přesvědčeni, že druhý rodič není schopen poskytnout kvalitní výchovu. Domácí situace se vyvíjí tu k lepšímu, tu k horšímu – a v tom děti rostou do věku dvanácti třinácti let. V prostředí i pro dospělého vypjatém může dítě žít po celou dobu základní školní docházky. Ví, že něco velmi vážného není v pořádku, a to i v případě, že se rodiče snaží, aby jejich vzájemnými vztahy netrpělo. Dítě totiž bystře vycítí, že u rodičů není výchovná shoda, což mu poskytuje možnost hledat cestičky výhod. Tohle řeknu tátovi, tohle mámě – a ve dvanácti letech už umí žít podle svého a s jistotou, že jeden z rodičů mu bude krýt záda: co neprojde u jednoho, toleruje druhý… Mluvím jako příručka (omluvný úsměv), ale ono to tak opravdu je…

Převezmeme rodinu od sociální pracovnice, nebo se na nás obrátí škola, že s chlapcem není k vydržení, nedá se zvládnout, nerespektuje učitele. A rodiče říkají: Ale on je doma hodný, klidný. Pravda je na obou stranách, doma nemá dítě příležitost selhat, škola je příležitost sama. A pocit bezmoci se nevyhne ani nejlepšímu pedagogovi… S některými školami máme ale dobrou spolupráci, paní učitelky – protože dovedou nejlíp posoudit situaci – se ozvou včas a upozorní nás například: Nedaří se spolupráce s rodiči. My se pak můžeme s rodinou seznámit, navrhovat řešení, zprostředkovat pomoc atd. Obvykle je to pro všechny běh na dlouhou trať. Spolupráce s paní učitelkou je velice konkrétní: Je to tak, že rodina se snaží, ale úkol je nad možnosti dítěte? Potřebovalo by jen trošku pevnější vedení? Aby se mu někdo věnoval? Povídal si s ním? Strukturoval mu volný čas? Někdy musím volit “přísnější” postup, rodiče pozvu k nám na úřad, poučím je o povinnostech a upozorním, že jejich jednání může být hodnoceno jako zanedbání rodičovské péče, s příslušnými následky.

Rodině mohu nabídnout celou škálu řešení. Například v pedagogicko-psychologické poradně přesně specifikují problém dítěte a psycholog navrhne způsob jednání s dítětem ve škole i v rodině. Dítě je v péči poradny, ale my je nepouštíme ze zřetele pro případ, že by bylo třeba hledat ještě další cesty k řešení. Na území Prahy 12 je Středisko pro děti a mládež Modřany, má ambulantní a pobytové oddělení. Tam poskytnou podporu a radu rodičům, dítě může docházet na individuální pohovory.

Prosím, povězte o tom víc –

M.P.: Některé děti se třeba neumějí zapojovat do kolektivu. Ve středisku jsou kroužky, skupinky, kde se učí sociálním dovednostem formou psychoher například – pokud právě tento způsob dítěti vyhovuje. V regionu působí Komunitní centrum Krok, tzv. nízkoprahový klub, je to otevřený klub, neplatí se žádné příspěvky ani vstupné, dítě nemusí sdělovat své jméno, může přijít s kamarádem, rodiče se mohou přijít podívat. Určitá pravidla se ale respektovat musí: žádné drogy, alkohol, agresivita. Nabízí se možnost her, sportovních, deskových, například ping-pong, šipky. Není tu televize, k dispozici je video a děti si samy vytvářejí program, na co se chtějí podívat. Pořádají se nejrůznější besedy, hudební skupiny mají svou zkušebnu… Vše se děje pod mírným dohledem a vedením sociálních pracovníků, kterým pomáhají sami návštěvníci klubu. Je tu věková blízkost, dětem je mezi čtrnácti až šestnácti, ale mohou být i mladší nebo starší. Sociální pracovníci jsou vesměs mladí lidé s odborným vzděláním. Krok je alternativa pro trávení volného času na ulici. Cílem klubu je sociální práce. V prostředí, které je dětem blízké, dokáží hovořit o svých problémech ve škole i doma. Pak je možné hledat řešení. Rada přichází od vrstevníků, kteří jim rozumějí, lze ji přijmout… Ale to jsem se zapovídala… (Omluvit bych se měla já, paní kurátorka mi jen odpověděla.)

Kurátor pro mládež není psycholog, neprovádí terapii, neřeší manželské spory, poruchy osobnosti dítěte… Musím zjistit co nejvíc informací a na jejich základě se rozhodnout, jaké řešení by bylo nejlepší, a nabídnout možnosti. Někdy se stává, že děláme, co můžeme, a výsledky nejsou (paní kurátorka Jochová souhlasně a s neskrývaným smutkem přikyvuje). Nerada říkám, že klient selhává, většinou selhává jeho výchovné prostředí, rodina nedokáže překročit svůj stín. Úzkostlivá opečovávací výchova vede k tomu, že dítě si myslí, že si může všechno dovolit, má narušený smysl pro hodnoty. Ale věta typu “vezmi si šáličku, ať nenastydneš” čtrnáctiletého člověka pokořuje a on reaguje po svém – byť ve škole třeba jedničkář, začne být nepředstavitelně hrubý doma, ve třídě, všude. K nám se dostane kvůli změně chování. Když zjistím, kde je příčina, požádám chlapce, aby zůstal v čekárně, a dospělým musím říct: Prosím, neduste ho svou péčí. Dostanu odpověď: Mám ho ráda/rád a chci pro něj to nejlepší. Kurátorka se stává osobním nepřítelem, a to je špatně. Tady nám moc pomůže psycholog – a pak samozřejmě rodič nebo prarodič sám, vede-li ho upřímná snaha.

To je ten případ, kdy rodinu vaše pomoc obtěžuje? Znamená to, že rodiče jsou tak silní a sociálně vybavení, že by krizovou situaci svého dítěte nebo dětí zvládli líp bez vašeho přispění? Nebo je to víc v případech opačných, kdy buď potřebují odbornou pomoc sami a stydí se to přiznat, nebo naopak si svůj problém zvolili za nejlepšího přítele a nechtějí se s ním rozloučit?

J.J.: To je velice individuální a většinou si nakonec porozumíme. Vím, že je pro otce těžké přijmout návrh na umístění syna do výchovného zařízení, když matka z rodiny odešla neznámo kam a celkem neznámo s kým a otec se všemi svými schopnostmi snaží chovat jako milující a podle svých představ pečující matka, synovi zcela oddaná. Nebo uvedu příklad rovněž neúplné rodiny s dívenkou, která měla trestnou činnost navazující na drogovou závislost. Dívka žila “jako v bavlnce” a psychicky zdeptané mamince udělovala jakoby nic příkazy: mami, kdy tam jdu?, mami, zapiš to!, mami, udělej – a matka bez reptání dělala; byla to pro ni samozřejmost, ten způsob soužití sama zvolila.

Najít odpovídající míru poskytnuté samostatnosti dítěte, bezděčně vést k zodpovědnosti za sebe sama – to moudrý rodič nepožaduje na škole, považuje to za povinnost svou a vždycky se snaží sám jednat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Když se systém pochroumá, jak pomůžete vy? Můžete splnit očekávání rodičů?

J.J.: Můžeme rodině doporučit, kde získat odbornou pomoc: u psychologa, v detoxikačním centru, ve výchovném ústavu. Očekávání rodičů jsou však také někdy protismyslná. Ambiciózní rodiče obtížněji zvládají skutečnost, že dítě s lehkou mozkovou dysfunkcí má poruchy v učení nebo že je hyperaktivní. Odmítají přijmout skutečnost, že jejich potomek experimentuje s drogou. Například ve výchovném ústavu byl chlapec, předtím drogově závislý, ale posléze díky vlastní snaze a s přispěním odborných pracovníků ústavu bez problémů … a milující rodiče okamžitě žádali ukončení ústavní výchovy, soudili, že když už drogy nebere, každá další minuta strávená v ústavu znamená pro syna vážnou újmu, protože on přece potřebuje především dokončit střední vzdělání, musí se vrátit domů a pokračovat ve škole, to je pro jeho život to nejdůležitější. Ve snaze poskytnout svému dítěti to nejlepší, pozapomněli na to hlavní, totiž zdraví. Vzdělávat se člověk může celý život.

Naštěstí se víc setkáváme s rodiči zodpovědnými, kteří se rychle zorientují. Jsme rádi, když kvůli krizi dítěte začne spolupracovat i předtím rozpadlá rodina nebo rozvedení rodiče, svědčí to o zodpovědnosti a vyspělosti dospělých. Stane se také, že až tolik nemusíme pracovat s dítětem, protože rodičům stačí si o problému promluvit, poradit se, a jsou pak schopni situaci řešit vlastními silami. To je výborné.

M.P.: Někdy dítě žije v dlouhodobě složité situaci, například přidá-li se vliv prarodičů, kteří se cítí vinni svou nedostačivostí ve výchově dětí i vnuků - a výchovné chyby jen narůstají. Nám se pak nedaří pracovat ani s rodinou společně, ani odděleně s dospělými a dítětem. A když navíc například dítě tráví každé odpoledne s partou, v níž se objevují drogy, musíme jednat razantně a dítě umístit dočasně mimo rodinu, abychom je vytrhli ze stereotypu dosavadního života a aby – někdy poprvé v životě – poznalo to, čemu se říká režim dne.

Hovoříme o dětech, ale připadá mi, že takřka vždy šlo o chlapce. Je to tak, že dívky nemají problémy?

J.J.: Děvčata mají méně problémů, o to hůř se ale jejich situace řeší. Problémy se většinou objeví později. Dívky jsou sociálně zdatnější, a to i v problémových situacích Chcete přesnější údaj? (Vstřícný úsměv k mému naléhání.) Tak dobře, řekla bych, že poměr problémy dívek a chlapců je dvacet ku osmdesáti. A také, chlapci nezapřou džentlmenství. Například fetující parta, v níž byla dívka a kde si všichni byli rovni, dívku nezahrnula do trestné činnosti.

M.P.: Děvčata dokážou svízele víc tajit. Chlapci řeší situace silově a mnohem viditelněji. Kluk rozbije výlohu, něco ukradne, když ho babička dusí svou výchovou, reaguje odvetou, kterou může být i trestný čin ublížení na zdraví až pokus o zabití…

Ještě stále při své práci narážíme na mýtus, že dítě, které se dostane ke kurátorovi, skončí nevyhnutelně v “pasťáku” a na rodiče se bude hledět jako na “špatné”. Přitom ústavní výchova je pouze jednou z mnoha možností, se kterými kurátor zachází. Těžiště naší práce spočívá v podpoře rodiny, v pomoci najít řešení, někdy i něco změnit. Represe je až na posledním místě.

Děkuji oběma paním kurátorkám za věnovaný čas. Dnes jsme jsme nahlédli do koordinační práce kurátora při výchovných problémech dětí a mládeže, příště budeme hovořit o práci kurátorů pro mládež v rámci trestního řízení.

Ljuba Vašáková

Redakce Novin Prahy 12