Volba jazyka


Orientační nabídka


Praha 12 - Oficiální web mětské části 


Vyhledávání

 

 rozšířené vyhledávání | ? (Nápověda k vyhledávání)



Cesta: Titulní stránka > Historie MČ > Historie a rozvoj

 

Takové nenápadné dějiny

 

 
 

"Maje bedlivé zření k tomu, aby nynější i budoucí obyvatelé Modřan obeznámeni byli s událostmi, vížícími se bezprostředně k osadě zdejší..." zahajoval léta Páně 1892 kroniku obce Modřany Josef Košťálek, učitel. Psal vzletně a tím nejzdobnějším kantorským rukopisem. Sama iniciála M, ztrácející se v záplavě ornamentů a okrasných linek, musela tenkrát panu učiteli zabrat celé odpoledne. Však také další zápis je až z roku 1895...

Při pročítání tohoto dílka, jež má úctyhodných 401 rukou psaných stran, se dnešní čtenář nejspíš jen pobaveně pousměje. Na první pohled je až k nevíře, kolik času, trpělivosti a kaligrafického umění vynaložili naši předkové na to, aby zaznamenali vcelku bezvýznamné události v jedné povltavské vísce. Jenže právě to úsilí, ta starosvětská vážnost, se kterou se Josef Košťálek a jeho kronikářští následovníci svému dílu věnovali, stojí za zamyšlení. Mají - v době Internetu a satelitních televizních přenosů - pro nás ještě vůbec nějaký smysl dějiny místa, kam většinou zajíždíme jen na noc? Osloví nás příběhy lidí, kteří zde žili před staletími? Narozdíl od nás měl pan učitel Košťálek, nezatížený žádnou postmoderní vykořeněností, v těchto otázkách jasno. Se samozřejmou pečlivostí kroužil dál písmenka své kroniky, obtahoval je ozdobnou linkou a o smyslu své práce nejspíš nikdy ani nezapochyboval. Věděl, že jsme koneckonců takoví, jakými nás chtějí mít naše dějiny...

Středověká ves

Listina kn. Soběslava II. (1178)Písemné zmínky o vsi Modřanech se však vztahují až ke středověku. Nejčastěji uváděným datem je rok 1178, kdy Přemyslovec Soběslav II. v darovací listině vyšehradské kapitule prohlašuje: "dávám také těmže bratřím území v městečku Modřany na dva pluhy s vinicí." Staršího data je sice údaj vztahující se k roku 1088, kdy měl probošt vyšehradské kapituly držet v Modřanech poplužní dvůr a mlýn. Listina, kterou tyto statky stvrzoval kapitule Vratislav, je však podle soudobých historiků středověkým falzem. Takto si kanovníci chtěli zpětně zajistit vlastnictví majetku, který získali za více než sto let od založení kapituly, k jehož právoplatnému držení jim však v době vlády Soběslava II. zřejmě chyběly doklady.

Jak se "velké" české dějiny promítaly do života malé obce Modřany, samozřejmě nevíme. Nejspíš zdejší obyvatelé dál mleli obilí na vltavských mlýnech, dál pěstovali víno a chmel a čelili ničivým povodním jako v dobách, kdy o "městečku Modřanech " žádná historicky doložená zmínka ještě neexistovala. Důležitější nežli přemyslovská "státnická" politika pro ně asi bylo, že roku od narození Páně 1123 "...byla bohatá úroda obilí, ozimu i jaře, toliko kroupy uškodily na mnohých místech, medu bylo hojně v rolnických krajinách, velmi málo v lesnatých. Zima byla velmi tuhá a sněhu mnoho."

I v průběhu 13. století patřily Modřany vyšehradské kapitule. Té kupř. roku 1245 věnoval král Václav I. ves Hodkovičky a v darovací listině potvrdil i "rybáře v Modřanech na přilepšenou v čas postní". Znovu se pak o modřanských rybářích hovoří v zakládací listině kláštera na Zbraslavi, jemuž král Václav II. věnoval roku 1304 dvůr v Komořanech se dvěma modřanskými rybáři. Založením tohoto cisterciáckého kláštera, kterému sám Václav II. přičítal neobyčejný význam (svědčí o tom i fakt, že zde měla být napříště hrobka přemyslovských králů), se ovšem dosud ne příliš významné Modřany ocitly mezi dvěma ohni. Zdejší polnosti, usedlosti a mlýny sice dosud patřily k prebendám kapituly na Vyšehradě, nově založený klášter na Zbraslavi však bylo rovněž třeba obdarovat z královských statků a - úměrně jeho významu - mu zajistit mnohé výhody. Díky tomu se Modřany na okamžik ocitly i ve "velkých" dějinách. Jakési čtyři - zřejmě nově postavené - modřanské mlýny se staly trnem v oku královny Elišky Přemyslovny. Jak se uvádí ve Zbraslavské kronice, dala tato "mocná a milostivá příznivkyně kláštera Zbraslavského spáliti...mlýny, které na újmu kláštera...vystaveny byly".

V průběhu času roste prestiž bohatých měšťanů. Ve snaze vyrovnat se feudálům nejen majetkem, ale i životním stylem, si mohou kupř. staroměstští měšťané na základě zvláštního privilegia, jež vydal Karel IV. roku 1366, kupovat svobodné statky v okolí Prahy. A jsme opět v Modřanech! Ty, jak se zdá, patřily k "výletním místům" v okolí Prahy již ve středověku. Dokladem takových majetkových převodů je i listina z roku 1356, která potvrzuje, že Záviš, sakristán a kanovník Pražského a Vyšehradského kostela, prodal Mikuláši od Kamene, řečenému Slaner, "dvůr s dědinou k němu příslušející (v Modřanech) pod týmž právem, placením nájmu a všemi jinými břemeny a platy, které platí a zachovávají lidé řečené vsi, kteří příslušejí k úřadu sakristie". Je tedy zřejmé, že Pražská sakristie měla v Modřanech rovněž své majetkové zájmy.

Podstatná část Modřan však i nadále patřila vyšehradské kapitule a té její vlastnictví znovu potvrdil i Karel IV. Kromě rozsáhlých majetků, k nimž zcela nebo zčásti patřilo 41 vesnic v okolí Prahy, se v listině z roku 1356 zmiňují i "dva zvoníci" v Modřanech. Je sice pravděpodobné, že ve vsi, náležející k církevnímu majetku, byl kostel spravovaný vyšehradskou kapitulou již dříve (nepřímou zmínku nalezneme v roce 1327, kdy na právní listině vydané scholastiky kapituly pražské je jako svědek podepsán Vojek, plebán v Modřanech), nepochybné potvrzení existence kostela v Modřanech je však až v seznamu farních kostelů náležejících k arciděkanství říčanskému z roku 1384, kde jsou uvedeny i Modřany. Podle historických záznamů se v tomto kostele vystřídala řada kněží a jejich časté výměny mimo jiné ukazují, že modřanský kostel nepatřil k nejvýnosnějším.

Od 14. a zejména pak v průběhu 15. století se množí záznamy církevního i ryze světského charakteru, které se přímo dotýkají Modřan. Například zápis z roku 1412 uvádí, že jakýsi Jiří Síně, jenž si pronajímal rychtářství Nového Města pražského a za to "měl chovati dům pana krále" a navíc odvádět 300 kop grošů, tehdy postoupil rychtě Nového Města clo ze dříví na Vltavě, které "již od roku 1407 držel".

Modřanské clo

Modřany svou výhodnou polohou na břehu Vltavy, kterou již kníže Václav prohlásil za "svobodnou silnici na vodě", umožňovaly výběr královského cla. V nejstarších dobách se tudy plavilo do Prahy zejména dříví, svázané do vorů. Později se sortiment dováženého zboží rozšířil o solnohradskou sůl a českobudějovické pivo. Vyšehradská kapitula, jež měla várečné právo již od roku 1088, nestačila zdaleka pokrýt potřebu rostoucího města. A žízniví Pražané prý proto vory a lodi s jihočeským pivem "velice dychtivě" vyhlíželi.

Modřanské královské clo bylo jednou z posledních příležitostí, jak zpoplatnit nejen sůl a pivo, ale i sýry a koření, nežli se toto žádané zboží rozprodá na pražských tržištích. A výše cla rozhodně nebyla zanedbatelná. Podle historických pramenů představovala až 12 % ceny zboží. Podle "řádu knížete Spytihněva (tj. před rokem 1061) lidé domácí i cizinci z velké lodi ... platili patnáct denárů".

První zmínka o cle v Modřanech je zaznamenána v listině Václava IV. z roku 1383. Touto listinou reagoval král na stížnost své matky, královny Alžběty, jež byla zkracována na příjmech z cel a ungeltu. Václav IV. tedy určil, jaká cla a kde mají být vybírána. Z roku 1401 se dochovala další listina Václava IV., kterou "zapisuje Mikuláši z Bernwaldu rychtu Nového Města pražského ve 300 kopách grošů českých se všemi právy a pokutami (tedy i s modřanským clem) rychtě té od starodávna příslušejícími". A znovu týž král listinou z roku 1405 pronajímá celnici v Ungeltě, ve Slaném, Lounech, Modřanech a dalších místech "Janovi, řečenému Celný, měšťanu Většího Města pražského, na dobu jednoho roku pod podmínkou, že v jednotlivých týdnech odevzdávat královskému dvoru 20 kop pražských peněz".

V neklidném období po smrti krále Václava IV. vybírali modřanské clo na Vltavě Staroměstští. V zápise mostních knih z roku 1433 je uvedeno, že "Vacek, celník na Modřanech, dal pololetní úrok 7 kop 30 grošů a že v roce 1437 má nájem cla Pavel, celník, za 15 kop." Pražským měšťanům, "aby je drželi a požívali do vůle králův českých", svěřil clo s přívozem i Jiří z Poděbrad. Roku 1509 dává clo své v Modřanech "purgmistrům, konšelům a veškeré obci Starého Města pražského, aby oni takovéto clo míti, držeti, požívati a vybírati mohli, ... bez jeho, budoucích králův českých a jiných lidí všeliké překážky" král Vladislav II. V dobové kronice se uvádí: "Obě města, Staré i Nové, jsou hlavou všech měst Království českého. Přívoz aby byl jen tam, kde byl za dřívějších dob. Clo na Malé Straně a v Modřanech mají platit tak jako jiní kromě mostu a bran, a stejně tak zase místní u nich." Od konce 16. století se královské vodní clo v Modřanech již nevybíralo.

Modřany za husitských bouří

Narůstající problémy národnostní, náboženské i sociální nevyhnutelně vedly k husitským bouřím. Z doby krátce před jejich vypuknutím se však ještě dochovalo několik zmínek o Modřanech majetkové povahy. Víme například, že před rokem 1416 "dvůr sakristův v Modřanech držel pražský měšťan Andrlín", a z roku 1417, že Hanuš z Borku odkázal na Komořanech a v Modřanech 28 rybářů.

Tyto zápisy jsou mimo jiné i dokladem postupné diferenciace vlastnických vztahů v obci v období vrcholného středověku. Modřany již nebyly výlučným majetkem vyšehradské kapituly, jako tomu bylo v předchozích staletích. Přestože své zájmy tu zřejmě měly jak sakristie Pražského kostela i cisterciácký klášter na Zbraslavi, jak o tom svědčí ony vypálené modřanské mlýny, stále větší díl usedlostí, pozemků, rybníků, vinic či chmelnic přecházel do rukou drobných feudálů a po roce 1366 i pražských měšťanů. Majetek Pražského kostela se tak právem zákupním dostal před rokem 1420 do rukou Petra Duršmída od Černého orla, který měl v Braníku dvůr s dědinami. Tutéž "část vsi kostelu Pražskému náležející" mohl roku 1425 její další majitel, rytíř Lidéř z Radkovic, odkázat své manželce Alžbětě ze Sešlic. Paní Alžběta toto jmění postoupila roku 1434 svému druhému manželu, Záviši z Valdštejna. Po Záviši z Valdštejna získal část vsi v Modřanech Vědeta z Moštěnic, jemuž zápis potvrdil roku 1437 císař Zikmund. Majetek v Modřanech a Komořanech pak držela Vědetova manželka Dorota ještě roku 1454. Tímto "stopováním" vlastnických práv k jedné konkrétní části Modřan jsme však trochu předběhli dobu a je třeba se opět vrátit až do první čtvrti 15. století.

Husitské bouře ve 20. letech 15. století nejen změnily majetkové poměry v obci, ale ohrozily i samu její existenci. Roku 1420, po vyplenění vyšehradské kapituly, táhla husitská vojska na Zbraslav, kde měl stejný osud postihnout i cisterciácký klášter. A protože velká část Modřan dosud náležela k církevnímu majetku, vypálili husité i zdejší ves a kostel. V následujícím roce zabrali rovněž sousední Hodkovičky a rychta Nového Města si přivlastnila Modřany. Některé usedlosti při té příležitosti "rozchvátili panští sousedé".

O šest let později, v březnu roku 1427, se u Modřan položili husité a žádali "vpuštěnu býti do Prahy, což jim bylo odepřeno". O dva roky později byly Modřany znovu popleněny, tentokrát ovšem českými pány pod vedením Aleše ze Šternberka a Habarta z Adlaru. Pro dokreslení obrazu 20. let 15. století, doby neustálých půtek a bojů, stojí zato ocitovat i rozsáhlejší úryvek z Kroniky Bartoška z Drahonic, popisující zmíněnou událost: "Téhož roku, totiž 1429, zajel po svátku sv. Jiří Habart z Adlar, sídlící tady na hradě Týřově, s Janem, řečeným Šmykouským, urozeným pánem Fridrichem z Donína a s jinými služebníky pana krále a se sto čtyřiapadesáti jezdci na nepřátelský nájezd ku Praze, pokusili se odehnat z pražského okolí přes dvě stě dobytčat a také je hnali ke klášteru zbraslavskému. Tam je pronásledovali novoměstští měšťané a konšelé a jejich spolčenci na koních, na vozech i pěšky, u řečeného kláštera je dostihli a zahájili s nimi boj na břehu Vltavy i na řece Vltavě (tj. v bezprostřední blízkosti Modřan). Habart se svými druhy Pražany hbitě porazil, v bitvě jich čtyřiadvacet utopil v řece a pobil a stošestašedesát zajatců, některé konšely a měšťany, přivedl se zbraněmi na řečený hrad Týřov, a kdyby nebyla zasáhla ozbrojená moc měšťanů Starého Města, byl by tam zahnal i dobytek..." Další záznamy svědčí o tom, že původně církevní majetek přešel v důsledku husitských bouří do jiných rukou. Císař Zikmund vydal v letech 1435 až 1437, "v čas velké nouze o peníze", pánům, zemanům a městům úpisy na církevní majetky, kterých se "zmocnili výbojem". Staroměstší tak dostali úpisem na 1 500 kop grošů českých 35 vesnic a dvorů, "které měli tak dlouho požívat a jimi vládnout, dokud jim nebude ona částka královskou komorou proplacena". V tomto zápise jsou jmenovány i Modřany. Stejnou držbu Staroměstským potvrdil, tentokrát výslovně i s modřanským clem a přívozem, král Jiří z Poděbrad (1459) a po něm v již zmiňovaném zápise Vladislav Jagellonský. Dlužno dodat, že část vsí byla v té době, půlstoletí po husitských bouřích, stále ještě v sutinách.

Přesto mohli zdejší usedlíci zapůjčit roku 1445 klášteru na Zbraslavi, popleněnému husity, peníze na opravu klášterních budov. "Byli to zejména Toma Vackovic, který půjčil 10 kop grošů, a Tomašík, rychtář, taktéž 10 kop. ... Je s podivem, kde se tito sousedé modřanští sumy té, na ten čas dosti velké, po tak dlouhých svízelích válečných dobrali." Opat zbraslavského kláštera Jan přenechal na oplátku modřanským sousedům k užívání "záhony" na vltavském břehu - šlo tedy o oboustranně výhodnou obchodní operaci.

Poněkud odlišným případem je gesto Markéty Zlenické z Týnce z roku 1486. Tato jistě bohabojná paní roku 1478 "vyznává, že od mnohých předešlých let je velká nesnáz s dědinami v Modřanech, které získala od Záviše z Valdštejna... že tyto dědiny pusté Aleš, Vaněk Tiviák, Jan Štědrák, Jarek Drnák, Mikuláš Skalník, Mareš Václav, starý rychtář, Štěpán Záhorský a Hanuš si losem rozdělili a nyní jich užívají, že ani jí, ani jejím předkům z těchto statků nikdy nic neplatili." Dnes nevíme, jaká pohnutka paní Markétu vedla, že se roku 1486 rozhodla "pět dvorů kmetcích v Modřanech s platem ročním 6 kop 45 grošů a s platy z chmelnic ročně 80 grošů" - věnovat kostelu sv. Jiljí na Starém Městě na podporu žáčků zdejší školy. Možná usoudila, že správci této školy se budou domáhat na Aleši, Vaňku Tiviákovi, Janu Štědrákovi a spol. svých práv daleko důrazněji nežli ona.

Na prahu českého stavovského státu

Sílící vliv měšťanských vrstev v l. polovině 16. století byl jednou z příčin stavovského povstání proti Ferdinandu I. Habsburskému v roce 1547. Toto povstání bylo potlačeno, šest z jeho vůdčích osobností popraveno a nastala rozsáhlá konfiskace majetků i omezení samosprávy měst. Městská správa byla dána pod dohled nově zřízené instituce královských hejtmanů.

Podle záznamů zkonfiskoval Ferdinand I. i majetky pražských měšťanů v Modřanech, neboť ty z větší části náležely od husitských válek až do onoho neklidného roku 1547 Novému Městu pražskému. Pražská města, po konfiskacích a ztrátě privilegií zcela zchudlá, nemohla plnit ani své základní povinnosti. Císař Rudolf II. proto r. 1584 vyhověl prosbám Novoměstských a postoupil obci Nového Města pražského "...panství k statkům obecním, špitálním a zádušním, item k špitálu sv. Alžběty a sv. Bartoloměje na vsi řečené Herynku s pěti osedlými, na vsi Hodkovičkách s dvorem pustým poplužním a platem v Modřanech na lidech, s dílem řeky Vltavy, ostrovy a rybníčkem Tůně řečeným". Ves Modřany byla Novému Městu královskou komorou odprodána, ale "již jen jako zpupná". A předběhneme-li trochu čas, Novoměstští ji opět ztratí, tentokrát definitivně, roku 1622, kdy ji získá zbraslavský klášter.

Zánik českého stavovského státu

Průběh povstání z let 1618-1620, zahájeného slavnou defenestrací, při níž byli z okna české kanceláře na Pražském hradě tak neslavně vyhozeni místodržící Vilém Slavata, Bořita z Martinic a písař Filip Fabricius, je sdostatek znám.

Spíše však nežli jednotlivé události povstání, končícího nešťastnou porážkou českých stavů na Bílé hoře, nás budou s ohledem na "malé" dějiny vsi Modřan zajímat důsledky této porážky. A jako vždy při výkladu historie, jeden typický lidský osud napoví o charakteru a atmosféře doby leckdy mnohem více, nežli celá řada učených pojednání.

Vlastně již od roku 1420 zde sledujeme změny vlastnictví jedné části Modřan. Naposledy jsme se o ní zmínili v souvislosti s Markétou Zlenickou z Týnce a žáčky-zpěváčky od sv. Jiljí. Její majetek později, tedy na počátku 17. století, patřil Krištofu Želinskému. Pan Krištof držel v Modřanech pět osedlých, mlýn nade vsí při řece Vltavě o šesti kolech moučných a s dvěma pilami, dále dům svobodný s šenkem, vinici nad vsí Modřany, chmelnice, lesy, rybníky, potoky a ostatní přílušenství. Kromě toho mu patřily i vsi Cholupice, Břežany, Zvol a "některé jiné menší statky s právy dědickými, osedlými lidmi a jinými požitky".

Tento majetek byl za účast na stavovském povstání panu Želinskému ze Sebuzína zkonfiskován. Na rozdíl od jiných panských a měšťanských rodů, které kvůli zachování svých náboženských svobod volily - i přes ztrátu všeho vlastnictví - raději exil, vybral si pan Krištof cestu menšího odporu. "Pokořiv se, dostal milost a část statků vrácena mu - však jenom k dočasnému užívání a v manství změněná. Po smrti Želinského ujaty jsou však všecky tyto statky, jako odúmrť, 30. srpna 1626 k ruce krále." Břežanský statek včetně majetku v Modřanech byl v roce 1627 prodán Michnovi z Vacínova, v pozdějších letech patřil Sinzendorfům, Trautmansdorfům a roku 1716 jej zakoupil pražský arcibiskup Ferdinand hrabě Kühneburg pro arcibiskupskou menzu za 265 tisíc zlatých. Tím jsme ovšem předběhli dobu a události, jež následovaly po bělohorské porážce.

Období protireformace

O poměrech v období po třicetileté válce máme s ohledem na Modřany k dispozici velmi cenný dokument v tzv. berní rule, prvním českém katastru, sestaveném v letech 1653-1655. V obci, rozdělené mezi dvě panství, zbraslavské a dolnobřežanské, bylo tehdy celkem třináct selských usedlostí, sedm chalupníků, dvě zpustlá selská stavení, pět pustých chalup a jeden sedlák "na živnosti zkažený". Ve statku byla místo deseti pouze jediná kráva, ze šedesáti strychů bylo oseto pouhých dvacet, zato jména zapsaných sedláků a chalupníků zněla ještě opravdu jadrnou češtinou: Jakub Kadedej, Ondřej Skřemenskej, Václav Škarohlíd, Kateřina Harauška...

Dnes se už nedozvíme, jak se žilo právě těmto lidem. O postavení venkovského obyvatelstva si však saský diplomat zapsal ještě roku 1734: "Čeští sedláci žijí ... životem nadmíru bídným. Jejich pán je pánem jejich života, jejich těla, jejich majetku. Tito chudáci zhusta nemají ani chléb, v evropské zemi, která oplývá potravinami jako málokterá. Bez pánova souhlasu by se neodvážili jít sloužit do jiné vsi anebo naučit se řemeslu. Takové poddanství způsobuje, že se ti chudáci pořád jen třesou a krčí, takže s nimi nelze mluvit, aby vám nejdříve nepolíbili šos kabátu."


Modřanský kostel (foto z roku 1898)O tom, jak se v době mezi husitskými válkami a protireformací odvíjely dějiny, v malém vypovídá i historie modřanského kostela. Poté, co byl za husitských bouří zničen a vypálen, následovala částečná oprava až po stu letech, ve 30. letech 16. století. K větším opravám přikročil zbraslavský klášter po roce 1622, kdy mu v Modřanech jako konfiskát připadl majetek, dříve náležející Novému Městu pražskému. Sotva opravený chrám však za třicetileté války postihla nová pohroma: po loupeživém vpádu Sasů do kláštera a vsí v jeho okolí jej poničili znovu Švédové v roce 1639: "Švédové, rozloženi jsouce po levém i pravém břehu Vltavy, zařídili v kostele zdejším skladiště zbraní, střeliva a jiných válečných potřeb. Jisto jest, že kostel opět zbaven byl všech vzácnějších věcí: co se pak spáliti dalo, Švédové spálili a zpustošili, takže zase zůstaly holé jen zdi."

 

Josef Košťálek, první modřanský kronikář

 

 

Rozsáhlá oprava čekala kostel až ve 2. polovině 17. století a opět roku 1726, kdy "pořízena nová střecha a zvon Panny Marie s obrazem Bohorodičky, na zeměkouli stojící". Zejména pak rok 1754, jak píše pan učitel Košťálek ve své Modřanské kronice, "byl pro kostel Modřanský i pro osadu velice památným. Byltě v roce tom kostel znovu zřízen. Zvonice, která v rozvalinách se nacházela, znovu postavena, zvon z roku 1726 pocházející opět zavěšen a nový, velký zvon pořízen". Barokní ráz si, i přes pozdější stavební úpravy, modřanský chrám Nanebevzetí Panny Marie zachoval dodnes.

 

Konec starých časů...

Chceme-li se věnovat historii Modřan 18. století, je třeba začít u vojenských vpádů. Vzápětí po nástupu Marie Terezie na trůn roku 1740 došlo k tzv. první slezské válce, v níž musela mladá panovnice čelit vpádu pruských vojsk do hospodářsky vyspělého a lidnatého Slezska. Současně však do Čech se svými vojsky, podporovanými francouzskými spojenci, pronikl bavorský kurfiřt Karel Albrecht, který si činil nároky na habsburský trůn. Karel Albrecht se dokonce - za podpory části české šlechty - dal roku 1741 v Praze korunovat českým králem. Pobyt jeho francouzských spojenců se přitom bezprostředně dotkl i Modřanských.

Francouzská posádka byla ubytována ve zbraslavském klášteře a odtud vojáci vyjížděli "na pícování" do okolních vsí, které k tomuto klášteru náležely. Poddaní kláštera byli rovněž nuceni pomáhat při prolamování skal mezi Chuchlí a Zlíchovem, kde francouzská armáda dala stavět silnici z Prahy na Zbraslav, aby si zkrátila zdlouhavou cestu po vrcholcích kopců. Sedláci jistě reptali, jde však nepochybně o zcela ojedinělý případ v našich dějinách, kdy po sobě cizí armáda zanechala užitečné dílo!

Roku 1742 byl v zámečku v Komořanech, který později sloužil jako letní sídlo opata zbraslavského kláštera, podepsán návrh mírové smlouvy mezi zplnomocněnci císařovny Marie Terezie a krále francouzského. Z celé smlouvy však zůstaly pouze portréty obou vysokých hodnostářů na stropě zámeckého sálu - smlouva sama naplněna nikdy nebyla.

K dalšímu vojenskému vpádu, spojenému s obléháním Prahy, došlo v roce 1757, kdy do Čech vstoupila pruská vojska. Toho roku Prusové Prahu těžce poškodili dělostřelbou, bylo zničeno na 900 domů včetně Pražského hradu. Bojovalo se i u Modřan, kde rakouské oddíly svedly boj o pontonový most. "Při šarvátce tuto vzniklé padlo mnoho životů lidských za oběť. Pobití a utopení vojínové pohřbeni jsou u Modřan tam, kde za vsí, na cestě k Libuši jsou v šeredné formě komínu Boží muka."

l8. století však nebylo pouze stoletím válečných či jiných pohrom. Bylo to rovněž období rozsáhlých reforem, které se dotkly snad všech oblastí života společnosti i každého jednotlivce. Díky zavedení tereziánských katastrů a patentu o soupisu obyvatel dodnes víme, kdo v Modřanech tehdy sedlačil a chalupničil. A opět se tu potkáváme s výlučně českými jmény - Vojtěch Sýkora, Josef Švec, Matěj Svoboda, Tomáš Vodvářka. Při srovnání s předchozím soupisem, berní rulou ze 17. století, však překvapí, že původní jména se až na dvě tři výjimky vytratila a potomci Jakuba Kadedeje si to své krásně jadrné příjmení mírně poupravili: sedlák Jan se již píše Karedej.

V Modřanech, odkud dříve děti docházely do školy dokonce až na Zbraslav, byla vlastní škola zřízena roku 1770. K ní byly připojeny i Hodkovičky, komořanský dvůr a samota Šabatka. Prvním učitelem na modřanské škole byl Petr Bayer, sám syn učitele. Další učitel, Matěj Vydra, který na zdejší školu nastoupil roku l784, zde působil celých 35 let. Jeho nástupce Josef Skřivánek tu odučil "pouhých" 32 let, své učitelské poslání a školu v Modřanech však přenechal synovi.

V historii Modřan v 18. století nelze pominout významné vodní dílo z roku 1729, které ale vlastně již předznamenávalo století příští. V zájmu ochrany habsburského solného monopolu bylo třeba již dříve upravovat řečiště Vltavy, aby tudy mohla být do královského hlavního města dovážená solnohradská sůl. Tak již Ferdinand I. vydal roku 1547 instrukci, by Vltava byla sesplavněna z Budějovic až do Prahy. V 1. čtvrtině 18. století však bylo již zřejmé, že pouhé odstraňování velkých kamenů z řečiště Vltavy při stále větším objemu přepravy nepostačí.

Následujícími regulačními pracemi, opravami a stavbou jezů a komorových plavidel byl pověřen Rakušan Ferdinand Schor, který byl roku 1726 povolán jako profesor na stavovskou školu inženýrskou do Prahy. Se stavbou se začalo roku 1726 a modřanské vodní dílo, druhé svého druhu v Čechách a svým rozsahem největší v tehdejším Rakousku, bylo dokončeno roku 1729. O rok později bylo dílo těžce poškozeno odcházejícími ledy a obnoveno až v roce 1789.

Ve stejné době byl v budově bývalého zbraslavského kláštera, zrušeného Josefem II. roku 1785, vybudován i první cukrovar. Století páry se svým průmyslovým rozvojem mělo právě začít

 
Zodpovídá: ÚMČ Praha 12
Vytvořeno / změněno: 9.9.2010 / 9.9.2010

 

Zobrazit vyhledávací formulář »


Nacházíte se v módu "Bez grafiky", takže vidíte tuto stránku bez zdobné grafiky a pokročilého formátování. Pokud váš prohlížeč podporuje CSS2, můžete se přepnout do grafického módu.